Řebříček obecný

Čeleď

hvězdnicovité (Asteraceae)

Droga

květenství a nať

Charakteristika

Je to vytrvalá, hořce aromatická bylina, jejíž plazivý oddenek vyhání přímé dřevnatějící a hustě olistěné lodyhy, které dosahují v závislosti na podmínkách výšky 20 až 80 cm a v horní části nesou plochou chocholičnatou latu složenou z velkého počtu drobných úborů. Střídavé a v čárkovité úkrojky dělené listy jsou v mládí vlnatě chlupaté, později olysalé. Drobné vejčité úbory mají 5 až 6 obvodových jazykovitých květů s bílou, někdy narůžovělou korunou. Vnitřní trubkovité květy, kterých je v každém úboru asi 20, jsou žlutavé. Plody jsou stříbrošedé, na okrajích úzce křídlaté nažky. Kvete vytrvale od června do září.

Lidové názvy

myší ocásek, husí jazýček, kočičí ocas, zaječí chléb

Možná záměna

Kromě řebříčku obecného roste na našem území několik dalších druhů, které se v praxi zpravidla nerozlišují. Řebříček chlumní (Achillea collina J. Becker) se značně rozvětveným květenstvím a úzkými listy, a řebříček panonský (Achillea pannonica Scheele) s dlouze stříbřitě chlupatými až běloplstnatými stonky rostou na suchých a kamenitých stráních teplejších oblastí a byly dříve považovány jen za poddruhy řebříčku obecného. Ostatní druhy s výjimkou statného, často více než 1 m vysokého řebříčku vratičolistého (Achillea tanacetifolia All.), hojného v dubových lesích nižších poloh, jsou vzácné a možnost záměny je zanedbatelná.

Obsahující látky

hlavně silice, glykosidická hořčina, tříslovina a flavonoidy. Složení silice je podobné jako u heřmánku, obsah jednotlivých složek (zejména chamazulenu) je však v závislosti na odrůdě, lokalitě a počasí velice proměnlivý. V menším množství jsou obsaženy alkaloidy, cholin, alifatické uhlovodíky, organické kyseliny, fytosteroly a další látky.

Pěstování

Má ráda zavlažovanou půdu na plném slunci. Množí se dělením kořenů nebo se vysévá na jaře a na podzim. Rychle se rozšiřuje.

Použití

Již ve starověku se řebříček používal zevně k obkladům a koupelím při zánětlivých chorobách a jako protikrvácivý prostředek. Vnitřně se nejčastěji používá jako aromatické amarum, podporující trávení při žaludečních potížích, průjmech a jako žlučopudný prostředek při chorobách žlučníku, někdy i jako močopudný prostředek. Byly prokázány i baktericidní a antimykotické účinky, navíc uvolňuje křečové stahy průdušek při dětském bronchiálním astmatu alergického původu. Vnitřně se doporučuje zápar připravený ze dvou čajových lžiček řezané nati na šálek třikrát denně. K zevnímu použití lze doporučit zápar, připravený přelitím 10 g (asi 4 polévkové lžíce) 1 l vařící vody a ponechaný asi 15 min. vyluhovat. Používá se ke kloktání při zánětech dásní, ke koupelím při hemoroidech, rozpraskaných rukách, kožních vyrážkách a zánětlivých kožních poraněních.

Sběr

Květní droga musí být tvořena úbory bez stonkových částí. Úbory se odstřihávají od července do září nůžkami (nejvhodnější jsou speciální nůžky opatřené přinýtovaným zásobníkem) a suší se ve slabých vrstvách, nejlépe na stinných a dobře větraných místech při teplotě do 35 °C. Dobře usušená droga si musí zachovat původní zbarvení, má slabě aromatický kořenitý pach a hořkou chuť. Při sběru natě se v době počínajícího rozkvětu srpem nebo kosákem seřezávají nanejvýš 25 cm dlouhé vrcholové části nezdřevnatělých lodyh. Suší se nejlépe zavěšeny ve svazečcích, přičemž musíme dbát, aby se uvnitř nezapařily, nebo se ukládají ve slabých vrstvách a suší rozložené na šňůrách při teplotě do 35 °C. Správně usušená droga má šedozelené nebo tmavozelené zbarvení, nevýrazně aromatický kořenný pach a nahořklou, slabě slanou chuť. Nesmí obsahovat zdřevnatělé části stonku silnější než 5 mm.

Vedlejší účinky

Droga je v lidovém léčitelství velmi oblíbená, nedoporučuje se však dlouhodobější používání ani překračování uvedených denních dávek. Některé obsahové látky, zejména v silici obsažený thujon, jsou značně toxické a vyvolávají nervové poruchy, které se v mírném stupni projevují bolestmi hlavy a závratěmi.

Výskyt

Je rozšířen po celé Evropě a Sibiři, na sever zasahuje až na Island, zplanělý se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii a na Novém Zélandě. U nás je hojně rozšířen na sušších slunných místech jako jsou suché louky, pastviny a meze s kamenitým nebo písčitým podkladem, dále okraje lesů, cest, řídké světlé lesy, úhory, navážky a rumiště od nížin až do hor.